Naše tělo je moudré a posílá nám signály každý den. Signály únavy, signály nervozity, bušení srdce, nechutenství. A my stejně jedeme na plný plyn,.. Nechceme slyšet, nechceme vnímat pravdu, kterou někde uvnitř stejně cítíme.
Jenže naše tělo se obelhat nenechá. Když je nejhůř, zastaví nás.
Tak jako jednu starší ženu. Celý život se obětovala pro druhé. Nejvíce pro své děti, svého muže a své staré rodiče. Dřela od rána do večera, aby se všem zavděčila. Znala tento model od své maminky a od své babičky. Taky přece tátovi a dědovi posluhovaly, aby byl klid a měl je rád. Vždy slýchávala, že na prvním místě je muž a rodina a pak až…
A tak celé roky dělala, co slyšela doma. I když se ji model svých rocičů nelíbil. Její táta nešel často pro sprosté slovo daleko, slýchávala nadávky a hádky a najednou si po letech uvědomila, že u sebe doma slyší něco velmi podobného. Že od svého muže slyší víc výčitek a nadávek, než uznání za to, co pro svou rodinu dělá. Pochvala, na kterou stále čekala, nepřicházela ani od vlastních dětí, o které se tak urputně starala a dělala, co jim na očích viděla. Na odpočinek nikdy nebyl čas. V první řadě je rodina a jejich pohodlí a pak také její práce. A tak to šlo roky stále dokola. Celý svůj život se snažila splnit každé manželovo přání, dělala to, co si přál on. To nejdůležitější v jejím životě byla harmonie a klid v rodině, který sama jako malá nezažila. Celou dobu si přála, aby děti viděly ten správný vzor manželství, aby viděly, že se rodiče nehádají a že se mají rádi. A tak se přizpůsobila. Úplně ztratila sama sebe, svůj názor, svůj prostor.
Až jednoho dne omdlela. Našel ji syn ležet v kuchyni s rozbitou hlavou asi po hodině. Cesta sanitkou ji vyděsila. Přepadla ji panika. Diagnoza zněla - celkové vyčerpání organismu, nedostatek vitaminů, minerálů, stopových prvků, nedostatek spánku a bůh víc co ještě. Ano, po letech sebeobětování, neodpočívání a odkládání sebe samotné na stodevadesáte místo žebříčku priorit přišel ortel. Totální vyčerpání.
Po 3 týdnech v nemocnici, kde nabrala sílu teprve pochopila, že takto dál žít nemůže.
Že musí udělat radikální řez a dát sebe samotnou na první místo. Že musí odpočívat. Že už není nejmladší, že nemusí svému okolí, a hlavně sama sobě pořád něco dokazovat. Pochopila, že pokud nedá sebe samotnou a péči o sebe, svoje tělo i mysl na první místo, její tělo to dlouho nezvládne. A tak zvolnila, začala vědomě pomalu měnit zajeté návyky a programy. V jejích očích bylo vidět odhodlání něco konečně změnit.
Nebylo to lehké, nebylo to ze dne na den a jejímu muži se změna nelíbila. Byl zvyklý na absolutní servis, pokoru a oddanost. Po krátké době ji opustil. Ale i přesto, že jejich vztah nevydržel a manžel ji nechal se dvěma dětmi samotnou, nezhroutila se. Sebrala poslední kusy síly a naučila se myslet víc na sebe a říkat si věty typu:
„Udělám to zítra, dneska už nemohu a chci odpočívat a jen tak být.“
„Nelíbí se mi to, nechce se mi tam.“
„Budu ráda, děti, když mi pomůžete s…“
„Udělám to tak, jak to cítím a jak to chci já.“
