„Myslete pozitivně.“ Taky už Vám leze tahle věta trochu krkem? Znáte ji, snažíte se ji ze všech sil denně už od rána opakovat jako mantru, ale furt nic? Zase se tam vkrade strach, že třeba dnešní prezentace v práci bude šílená, že mi zase tento projekt nevyjde, že naplánovaný rozhovor s partnerem stejně nikam nepovede a zase zůstane všechen vztek a lítost nad vzájemným neporozuměním viset někde ve vzduch…Prostě na pozitivní myšlení nemáte sílu a ještě si vyčítáte, že se vám to nedaří...
Ono to totiž není jen tak, pozitivně myslet. Je to docela proces. Vědomý proces.
Co k tomu potřebujeme? Jaký je tedy návod? Stačí se jen celý den usmívat a ladit svou hlavu silou vůle a doufat, že vše bude sluncem zalité a my konečně šťastní? Ne, není to až tak jednoduché. Není to mávnutí kouzelného proutku, i když bysme si to z celého srdce přáli.
Myslete na to, co chcete, jen se špetkou pokory
Naše cesty životem nejsou pevně dané, tvoříme si je sami tím, co si přejeme, kam směřujeme, co chceme a co se nám honí v hlavě. To abychom daných cílů dosáhli je zase jen na nás. Máme volbu si vybrat, jak se k naším cílům a vizím nebo přáním postavíme. Zda o nich budeme dokola jen mluvit a nebo je budeme tvořit. Ale nejprve potřebujeme naši hlavu zklidnit. Když jsme ve stresu a žijeme v chaosu, náš mozek stávkuje. Býváme roztěkaní, cítíme napětí a výjimkou není ani vznik psychosomatických onemocnění.
Je totiž někdy až podivuhodné, kolik energie dokážeme věnovat třeba tomu:
-
Co nám vadí a co všechno je špatně
-
Našemu našeptávači, který nám šeptá do ucha, že na to abychom něco změnili nejsme dost dobří, chytří, schopní…
-
Že , za to všechno , co se nám poslední dobou děje, mohou oni, ti ostatní, nebo život sám, který je nespravedlivý
Můj návod jak své myšlení pomalu změnit je asi tento:
Na chvíli se zastavte. Uvědomte si sami sebe, že jste tady, že jste to vy a chvíli jen tak buďte. Kdo umí meditovat, tak klidně denně meditujte. Když vám to nejde, není to žádná ostuda. Není zrovna snadné ze dne na den si sednout na půl hodiny do tureckého sedu a naladit se na sebe, jak si někdo myslí. Mně to taky nebavíJ Ale ono stačí si třeba jen tak lehnout do trávy a poslouchat šum listí ve stromech a zpěv ptáků. Docílíte toho, že budete tady a teď. Jednoduše chvíli přítomní. Nebudete zase plánovat a myslet na budoucnost a nepoběží vám v hlavě věty… Co kdyby, co zase musím, co bych měl...