Nejsem dost dobrý/á, chytrý/á, hezký/á, hubený/á, schopný/á, průbojný/á, … Naše časté vnitřní přesvědčení.

Kde se bere v naší hlavě? Proč sebe upozadíme před názorem ostatních? Čím to, že najednou je pro nás důležitější naplnit očekávání a přání svého manžela, dětí, rodičů, kamarádů, kolegů nebo šéfa, před svým vlastním vnitřním hlasem? Jak to, že dokážeme být opravdu spokojení sami se sebou, až když nás druzí pochválí nebo ocení za to, jak jsme dobří, výkonní, šikovní, pracovití…

To, že se neustále SNAŽÍME být „DOST“ vede k nekončícímu běhu za pomyslnou dokonalostí, kdy se potřebujeme přesvědčit, že vše děláme správně. Hlavně se zalíbit a zavděčit. Jenže to nás velmi vyčerpává, protože tato podvědomá omezení jsou v podstatě zabijáci naší energie a vnímání sebe sama.

Vzpomněla jsem si na příběh jedné mé klientky, říkejme ji Jana, která je opravdu v jednom kole. Má tři malé děti, podniká, nyní pracuje z domu, manžel už rok na home officu. Dvě děti na online výuce a nejmladší dcera není ani školkou povinná.

Popisovala mi svůj běžný den:

Vstávám v pět ráno, oblékám tepláky, beru psa a jdu s ním běhat 6 km. I když se mi často zoufale nechce, protože jsem konstantně unavená, potřebuji být fit a štíhlá, abych se líbila manželovi. Mám po dětech ochablé tělo. Když běžím, přemýšlím nad vším, co mě dnes čeká. Musím přiběhnout ještě než se všichni vzbudí. Utřu psa, dám rychlou sprchu a chystám pro všechny snídani. Každý má rád něco jiného, takže mi to trvá déle. Dětem pomáhám s online vyukou, nejmladší Vanesku se snažím také zabavit. Vím, že je třeba být trpělivá a chápavá, abych byla dobrá máma a na děti neřvala, snažím se usmívat také na manžela, aby alespoň někdo doma vytvářel dobrou náladu. Poklidím a připravuji oběd, chci být dobrá hospodyňka, ale i manželka a ne nějaký bordelář. Po obědě uspávám malou, a mám chvilku čas pro sebe. Většinou doháním pracovní resty, nebo poslouchám vzdělávací podkasty, jak vychovávat dobře své děti. Následuje odpolední procházka se všemi dětmi a psem, aby měl manžel chvilku klidu a děti se hýbaly. Udělám všem svačiny, pomáhám starším dětem s úkoly, přehlížím únavu a bolest v kříži, a opakuji si, že si odpočinu večer, až budou všechny mé úkoly hotové.  Dám prát pračku, vařím večeři a jdu uspat malou. Holkám čtu rychlu pohádku a okolo 9h konečně odpovídám na maily. Klienti na to přece čekají. Pak si uvědomím, že jsem se dnes vůbec nepřitulila k manželovi. Snažím se mu věnovat nějakou tu chvilku, aby si nemyslel, že ho odsouvám na druhou kolej a on si nezačal hledat někoho jiného. Snažím se před usnutím číst pár řádku z online marketingu, ale už neudržím oči, usínám okolo jedenácté večer. A druhý den znovu.

Upřímně, nedovedu si tento kolotoč představit a jsem ráda, že mám téměř děti dospělé a samostatné a vše zcela jinak doma nastavené, než paní Jana.

Jak to máte vy? Poznáváte se v Janině příběhu? Žijete s pocitem, že je třeba se pořád kvůli někomu snažit?

Nesnažte se!

Podvědomá přesvědčení je prostor, kde máme mnoho omezení.

Když žijeme v omezení, máme omezený život.

Jak s přesvědčením, že nejsem DOST… pracovat?

Seznam věcí, které od rána do večera za každou cenu potřebujeme stihnout, nás vyčerpává. Nejen naši mysl, ale také naše tělo. Někde vědomě víme, že si můžeme odpočinek dopřát, nebo prostě chvíli nedělat nic. Víme, že je třeba naslouchat svému bolavému a unavenému tělu, ale pak nám náš vnitřní hlas, ten, co nás často buzeruje, našeptá: „ještě to chvíli zvládneš. Odpočineš si až pak. Ještě zaber. Když to dokážeš, budeš fakt dobrá.“

Jako bychom zapomněli sami na sebe a vzali si do hlavy, že cena našeho života závisí na hodnocení druhých. Na tom, jaké splňujeme ideály. Být lepší a výkonější než ostatní.

Další motivací, proč si nedovolíme chvíli odpočinout, může být strach. Strach z toho, co se s námi stane, když nebudeme denně běhat. Když nebude chvíli navařeno nebo uklizeno. Když nebudeme pracovat na 120 %. Když si dovolíme dovolit na chvíli zvolnit. Často se totiž bojíme, že: když přestaneme běhat, zase nabereme to, co jsme těžce shodili. Když nebudeme pracovat, příjdeme o klienty a výdělek. Když nebudeme dvakrát denně manželovi vařit teplé jídlo, opustí nás. Tlak, který mysl vytvoří, je tak velký, že nás nutí být ještě výkonnější, ještě efektivnější, ještě lepší pro okolí.

Jak vystoupit z kolotoče povinností?

Zastavte se na chvíli!

Pokud chceme něco změnit, je třeba si  jen na pár minut sednout sami někde do ticha a klidu a jen přemýšlet. Uvědomit si sebe a to jaké životy žijeme. Vzít si pak na chvilku tužku a papír a odpovědět si pravdivě na tyto otázky:

• Jak vypadá můj den?
• Jak se během dne cítím?
• Jak unavené je moje tělo?
• Jak svěží je moje mysl?
• Kterým myšlenkám se v duchu nejvíce věnuji?

Prosím, buďte k sobě upřímní.

Dokud si neuvědomíme, jak se vlastně cítíme, budeme ve vleku každodenních událostí a velmi těžko se nám bude cokoliv měnit. Abychom mohli vykročit správným směrem, potřebujeme si uvědomit, kde se vlastně nacházíme. O to snazší pak bude vybrat si tu cestu, která je pro nás dobrá.

A pokračujte v odpovědích na tyto další otázky:

• Co chci já?
• Co dělám z vlastní vůle?
• Co po mně požaduje okolí?

Možná že díky upřímným odpovědím zjistíte, že vaše okolí si přeje abychom konečně zvolnili. Možná zjistíme, že je to jen naše doměnka, že nás ke všemu tomu výkonu tlačí okolí. Když se nezeptáme sami sebe a svého okolí, nic se pravděpodobně nedovíme.

Změňte jednu věc

Někdo potřebuje radikální restart, někdo naopak malé krůčky a drobnosti. Začněte vařením teplých večeří třeba jen třikrát do týdne. Uklízejte každý druhý den. A se psem jděte na klidnou procházku, místo běhu, do kterého se nutíte.

Je třeba začít myslet na sebe. Každý den si naplánujte maličkost, která vám udělá radost a dopřeje mysli nebo tělu to, co potřebuje. Zejména pokud naší motivací je hlavně obava ze selhání, odsouzení nebo zklamání druhých, doporučuji jen tak zlehka vyzkoušet, co tak „strašného“ se stane, když trošku ubereme plyn.

• Jaké jsou vaše potřeby?
• Co vás baví? Co je ta činnost, kterou byste dělali, i kdybyste za ni nedostali žádné ocenění?
• Co byste dělali, kdybyste nemuseli plnit žádnou povinnost?

Až to zjistíte, smiřte se s tím, že tuto činnost budete dělat pravidelně.

Někdy si stačí uvědomit a naspat na papír, co je třeba okamžitě ve svém životě zlepšit a čeho se naopak ve svém životě zbavit, aby nám bylo líp.

Velmi často potlačujeme své emoce, nemluvíme o nich, zakazujeme si je.

Ale málokdo si uvědomuje, že naše emoční trauma je příčinou většiny nemocí a bolestí nebo špatného psychického rozpoložení.