U mých dětí je puberta v plném proudu a někdy mě celkem vyčerpává. Jak to máte vy?

Mám syna i dceru. Takže jsem zaznamenala značný rozdíl mezi pubertou kluka a holky. 

Samozřejmě, že se opírám o povahu mých dětí, ale průzkum si dělám u více lidí, takže se uklidňuji, že mé děti nejsou divné.

 Puberta u kluků:

Můj syn je vlastně hodný, milý a laskavý kluk. Je dost flegmatický a trochu introvert, ale jinak nic zásadního. Jediné, co jsem zaznamenala s nástupem jeho puberty, že poslední dva roky má ohromnou spotřebu potravin. Že jen otvírá pusu dokořán jako užovka a zdraví mě slovy:  "hlad a co bude k jídlu?". Také dost značně vyrostl a začal se víc potit. Při mém empatickém připomenutí, aby se každý den pořádně  umyl, jen zabručí hlubokým hlasem "jó, klídek mami". Podivný pach se line i z jeho pokoje, ale to snad ani neřeším. Jinak je sdílný, ale nejradši je uzavřen ve svém pokoji u počítače, nebo ležmo s mobilem v ruce a nebo  se s luchátkami, takže neslyší mé řvoucí pokyny, které mě zcela vyčerpávají.

Puberta holek:

To je nářez. Alespoň pro mě. Denně vídám dost otrávený, odsuzující výraz doprovázený odsekávajícími krátkými slovy. Šťasná je jen v diskusi se svými kamarádkami, nebo když jdeme společně nakupovat oblečení. Někdy také, když se trefím v nákupu jídla do nějaké libůstky, která ji chutná. Což se stává málokdy. Cokoliv navrhnu, tak je to trapný nebo se jí nechce. Naštěstí domácí práce i když s utrpením v obličeji a nenávistné křeči plní, protože ví, že tam by neuspěla. Bordel v pokojíku nevnímám, zavírám dveře a snažím se zachovat klid a zklidnit srdeční tep. Někdy se samozřejmě neudržím, zvlášt u jídla, kdy vařím a snažím se vyhovět oběma dětem. U své dcery často slyším: "Co to v tom je? Mně to moc nechutná..." a nedojedené zbytky odnáší nebo háže psovi.

Jsou to chvíle beznaděje, nepotřebnosti, ztráty času, ale i přesto přeze všechno vím, že mou přítomnost potřebují. Stačí, že jsem tam někde doma.

 Jediné, kdy jsou oba sladcí je když: potřebují nějaké penízky, potřebují koupit nové boty, koupit nějakou mňamku, když chtějí jít s holkama, klukama ven….

Na mé dotazy a návrhy na společně strávený den jsou většinou odpovědi typu: "mně se nechce, nevím, asi ne, nemůžu, nejde to , nebudu a nepůjdu, to jako fakt?"Uvědomila jsme si, že mi nezbývá nic jiného, než se zabavit sama a dělat si jen vlastní program. Myslela jsme si, že to příjde později, třeba až tak za dva roky…

 Jako rodiče jsme někdy bezradní, často naštvaní, občas na pokraji kolapsu. A nejhorší na tom je, že JE TO V POŘÁDKU, což ještě ke všemu tak nějak tušíme. Takže nám fakt nezbývá, než “dýchat, dýchat“ a hlavně to přežít. Neberte si to osobně.

Říká se,  že pubescent neútočí na rodičovskou autoritu proto, aby ji zlikvidoval. Jen trénuje vlastní schopnost se prosadit na lidech, kteří jsou pro něj bezpeční, a kterým důvěřuje. Takže se z toho vlastně radujme

Ale i tak je mám ráda a vím, že je to další období, které je třeba ustát. Jinak, než ta předešlá. Být chápavá a tolerantní, naslouchat a mít svou náruč otevřenou, i když uvnitř někde silně zuřím. Dávat jim hranice a ukazovat jim, jak se má žít, jak být šťastný a jak je důležité se ze života radovat. Věřím, že to nasávají a vnímají ode mě i mého muže, jen si to neuvědomují. To snad příjde časem. 

Přeji vám se svými pubertálními ratolestmi klidné chvíle pohody a porozumění a když to nepomáhá, tak si z toho nic nedělejte. Berte to tak, že je to konečně čas pro vás a vy se sobě můžete naplno věnovat.

Pamatujte, hlavně, ať jsou vaše děti šťastné.