Právě sedím v kuchyni za barovým stolkem, venku hustě chumelí a konec karantény v nedohlednu. V duchu si říkám, že se mi to jenom zdá a čekám, kdy se probudím. Ale je to realita.

Vím, že v každém druhém příspěvku na sociálních sítí se píše, že je třeba se nad sebou zamyslet, něco změnit, zastavit se apod. I já to píšu:). Ale myslím, že za tu dlouhou dobu v karanténě jsme to snad už všichni udělali a rádi bychom chtěli normálně žít. Věřím, že brzy příjde obroda tak, jak se stává po každé krizi. A já si myslím, že přichází čas psychologů a filosofů. Konečně!

Konečně si možná lidé začnou více vážit svých emocí, na které se v naší společnosti nebral příliš zřetel. A při tom právě emoce nás v těchto chvílích dost překvapily. Lítaly nahoru a dolu, jak na horské dráze a my si je konečně začali všímat a sami s nimi, pokud to šlo, trochu i pracovat. Protože emoce, zejména ty temné a nerespektované, v sobě obsahují velké množství energie. Je důležité  vnímat jejich moudrost, která nás nasměřuje k vnitřní rovnováze.

Často své emoce nechápeme, proto je přehlížíme. Umíme sice vynalézt nejrůznější programy, roboty, dělit atom, ale evidentně neumíme pochopit a také ovládat své emoční reakce. A jestliže si chceme občas  dobít baterie, tak to většinou řešíme chozením  do fitka, běháním půl maratonů a pak samotných maratonů, stanou se z nás vegetariáni, úzkostně dbáme na svůj životní styl…a přitom však ignorujeme ten nejbohatší energetický zdroj, který všichni máme – své emoce.

Tím nechci říct, že sport a zdravý jídelníček není důležitý. Jen nenahradí vše.

Myslím, že jsme si také všichni najednou uvědomili, jak jsou určitá zaměstnání důležitá, řekla bych až nepostradatelná. A přitom jsme mnohá z nich do nedávna brali jako tzv.“podřadná“. Jako například pokladní v potravinách, švadlena, hasič, bohužel i zdravotní sestra byla vždy  o něco méně, než práce vysoce postaveného manažera, právníka nebo hříšně placeného sportovce. Ale najednou zrovna tyto funkce opravdu potřebujeme nejvíc za všech. Co bychom si bez nich počali?  Budeme o nich přemýšlet a vážit si jich i po pandemii? Doufám, že ano.

Vzpomínám na jednu roztomilou chvilku, kdy mé dceři bylo asi 5 let a já se jí zeptala, čím by chtěla být až bude velká. A ona na to: „ že pokladní v Bille“. Zeptala jsem se proč? A její odpověď byla: „no protože nám pomáhají, abychom si mohli jídlo odnést domů“. Zasmála jsem se, i když měla pravu. Dodnes jsem však přesvědčená, že se jí na tom nejvíc líbilo, že pokladní může načítávat kódy na zboží:)

 A když jsme přišly domů, řekla o svém budoucím zaměstnání svému tatínkovi a staršímu bráchovi. Oba se ji vysmáli, se slovy: „to si moc peněz teda nevyděláš a to může dělat každej“. Elinka se rozplakala, že si z ní dělají kluci legraci. Evidentně je citlivá po mamince:)) No a dnes? Často si na ni vzpomenu, protože já sama všechny pokladní dnes obdivuji. Je to prostě  relativní.... Takže nepodceňujme žádné řemeslo, každé má svou důležitost. Respektujme více lidí okolo sebe a chovejme se k lidem s úctou.

Doufám, že toto uvědomění v nás po skončení pandemie zůstane.

Doufám, že se naučíme žít více skromně, že  nebudeme zase spěchat za každou cenu.

Doufám, že budeme laskaví k přírodě, zvířatům a k sobě samým.

 Važme si toho co máme a žijme hlavně přítomností. Doufám, že nás to pandemie naučila a my se z toho poučíme. Kdy jindy než teď.